Sport a duševní zdraví. Dvě věci, které patří k sobě a FOKUS Vysočina to ví. „. Již dlouhodobě vnímáme téma pohybu a sportu v kontextu zotavování lidí s duševním onemocněním jako jeho nesmírně důležitou součást,“ říká odborná garantka služeb organizace Michaela Urbánková
V nedávných dnech proběhla dokonce historicky první sekce – setkání sporťáků FOKUSu. Ti by se na jednotlivých střediscích měli s klienty věnovat pohybu a sportu, iniciovat sportovně zaměřená setkání, podporovat vlastní svépomocné aktivity, pomáhat klientům se zapojovat do sportovního vyžití v komunitách a dodávat jim odvahu.
„Vycházíme nejen ze zkušeností lidí s duševní nemocí ale také ze zkušeností vlastních. Sport a pohyb (v různých formách) k tématu celkového zdraví neodmyslitelně patří. Význam pohybu jako součásti zotavení potvrzují i výzkumy a studie. Chceme proto iniciovat téma v naší organizaci, podporovat kolegy a uživatele služeb v tom, aby se mu jakkoliv věnovali. Našli jsme v řadách našich pracovníků v každém středisku sporťáky – srdcaře, kteří ho budou přinášet do každodenní spolupráce s klienty. To má pak vliv nejen na duševní zdraví našich klientů, ale také nás pracovníků FOKUSu a celé komunity,“ doplňuje garantka služeb.
Chceme se zapojit do sportování ve městě
S nadšením se do role „sporťáka“ vložil třeba Vladimír Jaščeg z havlíčkobrodského střediska FOKUSu. Toho doplňují Jakub Červenka z Hlinska a Lukáš Goldman z Pelhřimova. Všichni samozřejmě musí vstřebat i nezbytné znalosti k tématu.
„Sport každého z nás provází ve větší či menší míře celým životem. Někteří z nás mu holdují pasivně jiní aktivně, ale je naší nedílnou součástí. Já se rád podívám na sport v televizi a rád se i aktivně zapojím. Proto jsem byl rád za možnost ujmout se této role v našem středisku. Při sportu je krásně vidět snaha překonávat své možnosti. V kolektivních sportech také narůstá míra nepostradatelnosti každého z nás,“ vysvětluje Jaščeg a pokračuje:
„Takové pocity jsou důležité pro získání chuti se životem raději prosmát než protrápit. Chtěl bych se hlavně zaměřit na zapojení lidí s duševním onemocněním do běžného kolektivního sportování ve městě. V začátcích by moje role měla být celkem důležitá a podstatná při zapojení mezi ostatní. Poté bych rád, aby se můj vliv postupně snižoval a samotnou organizaci si přebírali ostatní účastníci. Tím však nechci říct, že bych svojí činnost ukončoval. Rád bych byl jedním z nich – kámoš, který si zahraje fotbal, jde si zaběhat nebo popřípadě společně třeba vyhráli nějaký turnaj. Protože když třeba kopeme do míče, nejsme klient nebo sociální pracovník. Jsme jeden tým, který se snaží si užít to, co děláme. Můžeme se ale pokusit i vyhrát. A vyhrát může každý.“