Dnes byste Tereze obtíže hádali opravdu jen stěží. Její smích je nakažlivý a živelné vyprávění vás vtáhne do děje.
Před třicátým rokem by ji asi ani ve snu nenapadlo, co ji může potkat. Proč taky. Měla dvě zdravé děti i dobrou práci, manžela, upravovali patro domu. V rodině byli vždy všichni zdraví. Prostě vše v nejlepším pořádku. Zdánlivě.
Na děti byla sama, manžel kvůli podnikání neměl moc času. Musela také pomáhat rodičům, kteří stále na venkově hospodařili a firma, ve které pracovala, se začala rozpadat. A to je spousta starostí.
„Když jsem šla ráno do práce, zpočátku jsme měla zatím jen stažený žaludek. Pak jsem začala čím dál méně spát,“ pátrá Tereza pomalu nazpět vzpomínkami a pak její vyprávění nabírá na tempu. Logicky zkusila změnu a vyměnila práci. Jenže její stav byl čím dál horší a brzy přestala spát úplně. Dovedete si to představit? Nemohla ani ležet, neustále musela chodit, kila letěla raketově dolů.
A pak začala slýchávat hlasy.
„Měla jsem nutkavý pocit, že za všechny špatnosti, které se dějí, můžu já. Měla jsem pocit, že se nedokážu postarat o děti. A třeba když se kousek od našeho domu stala dopravní nehoda, měla jsem neodbytný dojem, že za ní mohu já.“ Její psychika dostávala na frak a z Terezy se stal uzlíček nervů.
Totální kolaps
Až najednou v práci totálně zkolabovala a zhroutila se i fyzicky. Přijela pro ni záchranka, odvezla ji k praktickému lékaři, pak hned k psychiatrovi a obratem se zapnutým majákem do psychiatrické nemocnice na uzavřené oddělení. „Jediné co jsem tušila, bylo to, že jsem v sanitce, že se mnou jede moje lékařka a že pláče. Ale nedokázala jsem vůbec nijak komunikovat. Nemohla jsem nic.“
Na sedmém oddělení dostala medikaci a zřízenci ji položili na postel. „Když jsem se probrala, viděla jsem tam další lidi, kteří na tom byli stejně nebo hůř. Mohla jsem se jen pomalinku šourat po chodbě, víc jsem nedokázala. Slyšela jsem řev jiných pacientů a viděla jejich záchvaty i účinky elektrošoků,“ vzpomíná. Tereza byla fyzicky úplně vyčerpaná, zotavovala se pomalu. Po třech měsících šla ale konečně domů a v hlavě měla naději. Falešnou.
„Myslela jsem si, že půjdu zase do práce, ale nešlo to. Byla jsem pořád strašně slabá, stále jsem se třásla. Chodila jsem na kontroly k lékaři a ten mi pořád prodlužoval neschopenky, až z toho po roce byla žádost o důchod. Ke komisi mě manžel musel doslova odnést. Doslova…“. Odmlčí se. „To vše jsem brala jako velkou prohru. Byla jsem zavřená doma, chyběli mi lidi, brala jsem spoustu léků.“
Z tonu hlasu je patrné, že toto je pro ni možná nejtěžší část vyprávění.
Hospitalizací má za sebou Tereza v současné době celkem šest. „Vzpomínám si třeba na jednu mánii, kdy jsem pořád něco nakupovala. A když jsem domu přišla se dvěma taškami úplně napěchovanými jenom květákem, bylo všem jasné, že zase není něco v pořádku,“ říká Tereza a sama se tomu dokáže dnes již od srdce zasmát.
Spousta lidí vám ze života zmizí
Nemoc, diagnózou bipolární porucha, jí vzala hodně. Manžela, který od Terezy odešel za jinou ženou. Děti, které šly za ním. Spoustu přátel. „Když jste na tom blbě, spousta vám jich ze života zmizí. A přitom nemoc může číhat na každého.“ O manželově plánu na rozvod se dověděla při jedné z hospitalizací. To byla další rána.
Ale nakonec nastal obrat.
„Po odchodu rodiny jsem se dlouho jen válela v depresích v posteli. Polykala jsem ve velkém prášky. Pak jsem jednoho dne šla na kontrolu k lékaři a u jednoho obchodu jsem si všimla, že hledají výpomoc. Zašla jsem tam a začala na čtyři hodiny denně pracovat.“ Konečně změna k lepšímu. Práce Tereza pomáhala, poznávala nové lidi, a i když obchod časem skončil, už dokázala jít pracovat jinam.
Dobré vztahy má dnes i se svojí rodinou. S oběma dcerami pohodové, s bývalým manželem naprosto bezkonfliktní.
Čistá duše? Tak trochu náhoda…
Do Cukrárny Čistá duše, která patří do sociálního podniku Chráněné dílny Fokus Vysočina s.r.o., se dostala vlastně docela náhodou.
„Moje kamarádka se dozvěděla, že se bude cukrárna otevírat a věděla, že já ráda peču. Řekla mi to, no a od té doby tam jsem.“ Tereza se už usmívá od ucha k uchu. Tak jak ji asi všichni kolegové znají.
„Chráněné dílny mají smysl, když se bere skutečný ohled na handicapy zaměstnanců. Spousta lidí, kteří jsou zde zaměstnaní, by práci na víc hodin prostě nezvládli. A zároveň je to pro ně šance. Nejsou doma, mohou pracovat a chodit mezi lidi. Neztrácí kontakt s realitou. A pozor. Všichni makáme naplno, nikdo se nefláká. Všichni chceme, aby cukrárna prosperovala. Máme motivaci, jsme prospěšní,“ vypravuje. A říká to tak důrazně, že ji to věřit prostě musíte.
„Mě osobně práce v Čisté duši moc baví. Jsem strašně ráda, že máme naši vedoucí,“ dodává hřejivým tónem.
A jaké je její rada všem, kterým není dobře? Ryze pragmatická, možná jednoduchá, ale důležitá.
„Jakmile přestanete spát a budete mít svíravý pocit, uvědomte si, že jsme všichni jen lidi, kteří musí odpočívat. Tím je třeba se řídit.“
Vypadá to, že Tereza svoji cestu našla. I díky práci a snad i díky naší Čisté duši.