Během pandemie se většina sociálních kontaktů přesunula na internet. Online komunikace se ale té reálné nevyrovná, a tak se děti často cítily osamocené. Překlenout tuto zvláštní dobu jim pomáhala třeba Alena Velechovská, zástupkyně vedoucí Centra primární prevence, která pracuje s mladými ohledně rizikových jevů. Ta o své práci promluvila na festivalu Na vlastní duši v Chotěboři.
Co dětem během pandemie, kdy byly školy zavřené, chybělo nejvíce?
Rozhodně nějaká psychohygiena a sociální kontakty. Hledaly je, ale přirozeným způsobem ve škole to nešlo. Přešly proto na sociální sítě, což s sebou přineslo další vlnu rizik.
Co tato doba znamenala pro vás?
Začali jsme pořádat programy, které jsme zaměřovali právě na psychohygienu, věci, které dětem chyběly. Třeba v Chotěboři na gymnázium jsme je dělali pro čtyři ročníky. Snažili jsme se studentům dočerpat energii, dát jim možnost se vidět, nějak spolu hovořit a navazovat spolu vztahy, o které na nějakou dobu přišly.
Řešili jste společně i to, co je trápí?
Ano, nejčastějším problémem bylo to, že se cítily samy. Většinu času trávily doma, nemohly se věnovat svým koníčkům a v určitém období ani nemohly ven. Rodiče odešli do práce, ale děti neměly odejít kam. Bylo jim smutno, stýskalo se jim a chtěly si popovídat.
Kdyby se podobná situace znovu opakovala, máte nějaký tip nebo radu, jak předcházet tomu, aby se dítě cítilo samo?
Je důležité, aby mělo den vyvážený a aby dělalo to, co má rádo a které ho určitým způsobem naplňují. Případně si hledat věci, které by mohlo dělat a které pro něj budou přínosné.
Kromě Centra primární prevence pracujete i v adiktologické ordinaci. Propojují se tyto dvě práce?
Ano a mnohdy se mi to stává. Na programu ve školách otevřeme téma závislostí a když si o tom chce dítě individuálně popovídat, může k nám kdykoliv přijít.
Musí splňovat nějaké podmínky?
Vůbec ne. Obrátit se na nás může kdokoli, koho něco trápí. A věřte, že každý z nás máme své radosti i starosti. V Centru primární pomoci máme svou e-mailovou poradnu, kam nám mohou děti i dospívající napsat. Jsme tady pro ně.
Pokračujete teď i s přednáškami na školách?
Říkejme jim spíše programy. Pracujeme vždy jen s jedním třídním kolektivem a třídním učitelem. Vstupujeme do jednotlivých tříd, hrajeme s dětmi interaktivní hry, vzájemně se podporujeme, bavíme se o tom, co v daném kolektivu nefunguje, a na čem by se dalo zapracovat. A nejdůležitější pro mě je, když pak děti z takovéhoto programu odcházejí a usmívají se.