Ve FOKUSu Vysočina pracuje Anna Šimonová už dvacet let, a to není úplně krátká doba. V době svých studií si možná ani nedovedla představit, že jednou bude stát na pozici ředitelky organizace, která se zabývá prací s lidmi s duševním onemocněním.
„Moje původní představa byla trochu jiná,“ brouzdá s úsměvem nazpět svou pamětí. V začátku své práce ve FOKUSu měla sama obavu o to, zda dokáže naplnit očekávání, jestli bude prospěšná. Za dvě desítky let pak viděla, jak se péče o duševně nemocné vyvíjí a mění.
Zavzpomínejte prosím, jak jste se ke své práci vlastně dostala…
Studovala jsem sociální práci na Fakultě sociálních studii Masarykovy univerzity v Brně, ale mým hlavním oborem byla sociologie. Tehdy jsem měla představu, že budu pracovat pro komerční subjekty zabývající se průzkumy trhu. Líbilo se mi jejich propojení se statistikou. Během prázdnin se ale v regionálních novinách objevil inzerát, ve kterém FOKUS Vysočina sháněl vedoucího střediska v Pelhřimově. Nejdřív se mi do toho moc nechtělo, měla jsem pocit, že nejsem vhodný člověk pro přímou práci. Měla jsem obavu, že bych nenaplnila očekávání, že bych lidem nedokázala pomoci. Ale nakonec jsem na konkurz šla, vybrali mě a začala jsem pracovat jako vedoucí střediska. Měla jsem odpovědnost za provozní část služeb, spolupracovala na jejich rozvoji a zároveň jsem pracovala v přímé péči v terénu.
Již v té době jsme měli zkušenosti s chráněným bydlením, pracovní rehabilitací a komunitní péčí. Chtěla jsem tomu všemu dávat vizi i směr. Prostě jsem skočila v roce 1999 do naplno rozjetého vlaku a začalo mě to bavit.
Dá se obecně říci, jak práce ve FOKUSu tehdy vypadala?
V této době neexistoval Zákon o sociálních službách. Pracovali jsme s materiály, které jsme společně vypracovávali napříč všemi Fokusy a které čerpaly ze zkušeností ze zahraničí. Zároveň byla přímá práce založená na empatii, komunikaci s klientem v jeho prostředí a na navazování vztahu. Když o tom přemýšlím, nyní se k tomu zase více vracíme. FOKUS fungoval na vlně velkého nadšení, živelné energie a chuti pomáhat lidem, kteří to potřebují. Sami jsme si vlastně určovali hranice, jak a co máme dělat, kde všude můžeme člověku s duševním onemocněním pomoci.
Pak jste z osobních důvodů na několik let práci ve FOKUSu přerušila. Jaký byl návrat zpět? Byl to znovu těžký skok na rozjetou mašinu?
Byla jsem šest let na mateřské dovolené a právě v té době (2006) vznikl Zákon o sociálních službách. To byl pro mě opravdu razantní skok. Mám pocit, že nový zákon celé práci dával jiný režim a řád. Podpora se začala více profesionalizovat a cíleně se šlo po určité linii. Mělo to ale i svoji druhou stránku. Zároveň se totiž stavěly hranice mezi pracovníkem a klientem. Svým způsobem jsme ztratili náhled na celkovou situaci lidí s duševním onemocněním, přestali jsme vnímat některé další signály, příliš jsme se soustředili na úzký okruh potřeb. Tento stav trval, dejme tomu, do roku 2012.
Pokud tomu dobře rozumím, v současnosti si z obou přístupů snažíme brát vždy to lepší. Je to tak?
Ano. Vnímám, že jsme si jistější ve formální části práce a zároveň se snažíme opět dívat na celkovou situaci člověka. Nemáme na očích profesní klapky a vnímáme, jak žije, co dělá a co chce. Jako sociální pracovníci jsme nyní mnohem blíž člověku. Vlastně hranice sociální pracovník a klient se tak trochu rozpouští, snažíme se o vzájemné pochopení a mnohem větší naslouchání a respektování člověka s duševním onemocněním. Odmítáme cestu stereotypů, které člověka automaticky vedou k určitému způsobu řešení situací. Na té práci je zajímavé, že s každým člověkem hledáte zcela jiná, nová řešení. Nic se neopakuje, pokaždé je to originální a jedinečná cesta, na které jsme v roli průvodce.
Diskutovaným tématem je i role psychiatrických nemocnic. Lidé o jejich fungování mají zakódovány určitě představy.
Musím říci, že v tomto směru je za posledních dvacet let vidět velký skok kupředu. Došlo ke změně přístupu k pacientovi a řada oddělení se rekonstruovala a modernizovala. Přesto je v naší republice z pohledu člověka s duševním onemocněním hospitalizace v psychiatrické nemocnici stále stigmatizující událost. Zároveň je délka hospitalizací velmi dlouhá a znesnadňuje člověku návrat do běžného života. Snažíme se však společně s personálem psychiatrických nemocnic na těchto oblastech pracovat, a to v rámci reformy duševního zdraví. Snažíme se o propojení zdravotní a sociální péče. Uvědomujeme si, že v systému bez vzájemné spolupráce a koordinace péče se nemůže pacient cítiti dobře. Během 20 let došlo k výraznému posunu v komunikaci a vzájemnému respektu mezi pracovníky sociálních a zdravotních služeb a především v posunu respektování práv pacienta – člověka s duševním onemocněním.
Pojďme opět k současnosti. Jaké podstatné události zaznamenal FOKUS Vysočina v roce 2018?
Zmínila jsem se o spolupráci s psychiatrickými nemocnicemi a jedním z příkladů té spolupráce je vznik Centra duševního zdraví v Havlíčkově Brodě. V srpnu jsme společně s Psychiatrickou nemocnicí Havlíčkův Brod sestavili tým sociálních a zdravotních pracovníků, který funguje na zcela nových principech a hodnotách. A i přesto, že se jedná o zaměstnance dvou organizací, pracují společně a poskytují komplexní péči lidem s duševním onemocněním v okrese Havlíčkův Brod.
Snažili jsme se rozvíjet i další činnosti. V Humpolci jsme otevřeli nové dobrovolnické centrum, díky němuž můžeme v regionu humpolecka a světelska zvýšit zájem o dobrovolnickou činnost. A v neposlední řadě bych ráda zmínila spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví v rámci reformy péče o duševní zdraví. Podařilo se společně s veřejnou správou, poskytovateli služeb a lidmi se zkušeností s duševním onemocněním nastartovat diskusi o vizi a hodnotách budoucí péče o duševně nemocné. Věřím, že v příštích letech se podaří většinu z našich plánů realizovat.
Často spolu hovoříme o stigmatizacilidí s duševním onemocněním. Dnes se toto téma objevuje v médiích, tvoří náplň práce některých institucí. Ale jak se podle Vás pohled veřejnosti měnil či neměnil během posledních dvaceti let?
Vlastně sama nevím, zda dokážu nabídnout objektivní názor. Přeci jen se v tom pohybuji už delší dobu. Mám ale pocit, že se mi svými názory podařilo – v dobrém slova smyslu – určitě nakazit své okolí, moji rodinu a známé. Obecně vzato se mi ale nedaří zbavit dojmu, že názory veřejnosti jsou stále poměrně silně stigmatizující a v prosazování lidských práv jsme stále pozadu. Navíc veřejnost často chce, aby lékaři a organizace přebírali za nemocné odpovědnost, to však není možné. Stále chybí určité prvky péče a lepší propojenost odborných profesí.
Ale na druhou stranu, věci se skutečně hýbou kupředu. Vždyť dnes probíhají velké změny v péči o duševně nemocné, které by byly před dvaceti lety nemyslitelné. Jde o změnu myšlení a systému. A co je důležité, je k tomu i kladná politická vůle a zapojují se všechny potřebné subjekty. A v tom je veliká šance, že se změny podaří dotáhnout do zdárného konce. V médiích a veřejném prostoru mnohem častěji slyšíme diskuse a debaty o duševním zdraví. O duševním zdraví se minimálně mnohem více mluví, a to je dobře. Lidé by měli znát techniky, aby dokázali pomoci sami sobě a aby věděli, co mohou udělat pro ostatní.