332_nvd_nazev_maly.png

úterý, 24. listopadu 2020

Rok 2020 je vskutku zvláštní. COVID – 19, hygienická opatření a nařízení s ním spojená velmi ovlivňují náš běžný život.  Zážitky, které lidé nyní nedobrovolně čerpají, ale vlastně nejsou pro mnoho z nás úplně nové. Ten, kdo si prošel zkušeností s duševním onemocněním, v nich může pozorovat paralely s tím, co sám již dříve zažil. Tak jako peer konzultanti FOKUSu Vysočina Jaroslav Kerouš a Ivana Vomelová.

Je podle vašich životních zkušeností možné krizová opatření přirovnat k něčemu, co třeba běžně prožívají lidé s duševním onemocněním?

Jaroslav Kerouš:

Určitá podobenství se nabízejí u nařízení vlády vůči občanům. V některých případech může soud či jiné instituce nařídit duševně nemocnému omezení jeho svéprávnosti, aniž by nutně musel spáchat nějaký trestný čin či ohrozil sebe či druhé. V této situaci se dotyčný nemůže bránit. A pokud něco namítá, leckdy jeho přání a požadavky nikdo neslyší.

Když ležíte doma na posteli v těžkých depresích, nemáte chuť jíst, nemůžete spát a Vaše tělo s Vámi nekomunikuje tak, že ani nemůžete vstát z postele. Voláte, přemlouváte, ale ono se prostě rozhodlo, že se nezvednete. To je pro mě krásná paralela. Přestože voláme po svobodě a zároveň chápeme náročnost situace a opatření, tak stejně za Vás někdo rozhodne a Vy musíte nějak situaci přijmout. Je třeba zpracovat si vnitřní postoj, zaměřit se na své silné stránky a hledat jiné možnosti jak vše zvládat.

Ivana Vomelová:

Byla jsem několik týdnů v karanténě a vždy, když mě docházely síly, říkala jsem si, ještě to není tak    špatné. Mohu přece být s dcerou a ve svém prostředí. Sama si určuji, čemu se budu věnovat a třeba si uvařit to na co mám zrovna chuť. Hospitalizací v PN lidé toto často ztrácí. V této době ani není možnost návštěv a odloučení od našich blízkých je asi to nejhorší. V domácí karanténě mohu skypovat, telefonovat, jak já chci. Ani to v nemocnici nelze a velice těžko tam člověk hledá chvilku soukromí. Mnoho lidí si také neuvědomuje, že do nemocnice si nemůžeme vzít své domácí mazlíčky. Potom si i večerní venčení v okolí svého bydliště užíváte. I když 500 metrů je málo, areály psychiatrických nemocnic nejsou o moc větší a ve večerních hodinách se zde pacienti rozhodně procházet nemohou. Lidé s duševním onemocněním mnohdy zažívají izolaci a jejich sociální kontakty jsou často omezené, pociťují samotu. Paradoxně mě těší, že se o tomto tématu začalo více ve společnosti mluvit a lidé projevují solidaritu, empatii. Téma duševního zdraví se tak stává běžnou součástí této těžké doby.

 

Jaké stopy mohou podle vás v lidech zanechat pandemie COVID – 19 a současná opatření? Tedy co se duševního zdraví a společnosti týče..

Jaroslav Kerouš:

Setkávám se s tím, že současná opatření ovlivňují duševní zdraví. Třeba pouze tím, že jsou lidé zvyklí na kolektivní činnosti (sport, volnočasové aktivity, terapie, společná tvorba) a nemůžou je provozovat s více lidmi, tak u nich pozoruji úzkostné projevy. Lidé také hovoří o tom, že mediální masáž ovlivňuje jejich duševní zdraví a těžko se jim drží odstup. Zároveň nacházejí recept v tom, že si jednou za den zjistí informace ohledně opatření a pak už se nezajímají. Někdy je ovšem obava silnější a i u lidí, kteří potřebují a chtějí mít pohyb a kontakt s lidmi, zažíváme strach pravidelněji vycházet ven.

Ivana Vomelová:

Rozhodně. Lidé obecně zažívají velký strach z nákazy, nejistotu z budoucnosti. Dlouhodobá, třeba i dobrovolná izolace, působí na psychiku destruktivně. Těžko se řídit radou – vyhýbejte se negativním zprávám, když je jimi zahlcena celá společnost. Přicházíme o společné aktivity, možnosti osobního sdílení…lidé se více uzavírají do role pacienta, zaměřují se na příznaky onemocnění, ať už fyzického, nebo psychického a ztrácí jiné smysluplné role. A těžko říct, jakým způsobem se role budou obnovovat po „covidu“. Také je tu ekonomická stránka. Mnoho lidí potřebuje pracovat, protože invalidní důchod je k důstojnému životu nedostačující. Již od jara nejsou realizovaná přislíbená chráněná pracovní místa zejména u drobných podnikatelů, které opatření asi nejvíce postihuje. Bez finančního zajištění přichází beznaděj a těžká životní situace se více prohlubuje.

 

Co vám osobně pomáhá překonávat současná opatření? A neplynou z vašich životních zkušeností třeba nějaké rady?

Jaroslav Kerouš:

Univerzální radou může být: dělejte si život hezký podle svých přání i přes různá omezení. Z vlastní zkušenosti jsem se naučil z nevýhod udělat výhody. V praxi to pro mě znamená, že když nemohu sportovat kolektivně, sportuji sám. Nebo si užívám každého dne, jako svého nejvíc nejoblíbenějšího – bez očekávání, že další den bude ještě lepší. Tím, že se nemohu pravidelně a častěji potkávat se svými přáteli, využívám moderních technologií pro spojení s okolím světem. Být se svými nejbližšími mi také pomáhá k tomu, že mohu sdílet fyzický kontakt na určité úrovni, radovat se ze společných úspěchů a pozorovat, co znamená úsměv na tváři pro druhé.

Ivana Vomelová:

Moje doba karantény byla zvládnutelná díky dodržování režimu, mým osobním rituálům, kontaktu s pracovním kolektivem a co největšímu omezení masmédií. S dcerou jsme vymýšlely nové činnosti a hodně času jsme trávili v přítomnosti domácích mazlíčků.

A moje rada? Myslete na sebe i své blízké v dobrém, udělejte si radost maličkostmi.

Klikni na mapku a najdi nejbližší pomoc

Třebíč Jihlava Žďár n/S Pelhřimov Havlíčkův Brod Hlinsko

 

facebook
 

 

 

Naši dárci

Přihlášení k odebírání newsletteru

Jméno
Příjmení
E-mail

© 2021 FOKUS Vysočina Administrace

Web: Crespo | Design: TNK