Když se člověk ztratí v systému: Jak důležitý je kontakt a podpora

Život si často jde vlastní cestou. Pro některé je jasně nalinkovaný, pro jiné je to spíš série improvizací a přežívání a někdy i přehlížených volání i pomoc. Takový byl i příběh čtyřiceti pěti letého muže, říkejme mu Josef.  Léta žil po svém – neřešil práci, nebyl v kontaktu s úřady, nevyhledával lékařskou péči. Jeho dny plynuly bez větších plánů, ale také bez stability. Potíže s alkoholem jeho situaci ještě ztěžovaly.

Bydlel u svého otce, kde měl svůj pokoj – prostor, který se postupně stal spíš úkrytem před světem než domovem. Josef sám necítil potřebu něco měnit. Nakonec to byl jeho otec, kdo se s prosbou o pomoc obrátil na tým Centra duševního zdraví. Ne proto, že by chtěl svého syna „napravit“ nebo ho změnit k obrazu většiny. Ale protože mu chtěl dopřát šanci. Cestu, na které nebude sám.

První krok: Navázání kontaktu

Navázat znovu kontakt se službami a začít řešit věci, které mnozí považují za samozřejmé, není jednoduché - zvlášť když je člověk zvyklý žít jinak. Za podpory tatínka, sociálních pracovníků Centra duševního zdraví a ve spolupráci s Josefem, který nabídnutou šanci neodmítl, se podařilo udělat první malé kroky. Dnes je zaregistrovaný na úřadě, za podpory sociální pracovnice si požádal o finanční dávky a posunul se tak blíže k větší stabilitě.

Jedním z klíčových kroků byl kontakt s psychiatrem – mimo jiné kvůli podezření na neléčené ADHD. Spolupráce se však tehdy nepodařila udržet. Josef v té době ještě nevnímal svou závislost jako něco, co by potřebovalo řešit, a vztah se přirozeně přerušil.

Právě tahle zkušenost se ale nakonec stala zlomem. Když si uvědomil, jak zásadní roli alkohol v jeho životě hraje – a co všechno mu brání zvládat – rozhodl se sám pro léčbu. Bylo to jedno z prvních opravdu vědomých a aktivních rozhodnutí, které udělal pro sebe.

Co je na tom nejdůležitější?

Jeho cesta zdaleka nekončí a stále je plná nejistoty. Někdy se posune dopředu, jindy se vrátí o krok zpět. Nemá přesný plán, ale má něco, co mnohým chybí – zázemí. To tvoří pravidelný kontakt se sociální pracovnicí, otevřený přístup týmu Centra duševního zdraví, a hlavně jeho táta, který ho nenechal zmizet v tichu.

Ne vždy se podaří velké změny. Ani návrat k něčemu, co společnost považuje za „normální“.
Někdy je největším úspěchem to, že člověk není sám. Že se má o koho opřít. A že i když cesta není rovná, je jeho.