Klientům nabízím emaptii a naději

Velká část duševních onemocnění se začne u mnoha lidí projevovat už před 14 rokem. Vzpomínáte si, kdy jste si začala uvědomovat, že se ve Vašem životě děje něco nestandardního?

Už v dětském věku jsem si uvědomila, že moje vnímání je zřejmě v něčem jiné. Byla jsem velmi citlivá a zraňovaly mě věci, kterých si lidé většinou ani nevšímají. Právě ve čtrnácti letech jsem svojí vnitřní bolest začala řešit drogami. Hodně mně chyběl někdo, komu bych se mohla svěřit a vypovídat. Kdyby tenkrát byla možnost navštěvovat nízkoprahový klub, možná by byla moje budoucnost méně složitá.

Udává se, že téměř polovina lidí by v případě duševních problému z mnoha důvodů - především pak kvůli studu - nevyhledalo pomoc psychiatra. Co Vás k tomuto kroku vedlo?                                                                       

Bylo to v maturitním ročníku před vánočními svátky. Šla jsem k ambulantnímu psychiatrovi v maloměstě, kde jsem studovala. Hlavním důvodem byly problémy v učení, nesoustředěnost, úzkosti a mnoho dalšího, co jsem tehdy ani nedokázala pojmenovat.

Pro někoho může být stanovení diagnózy úlevou a naději, pro někoho naopak jakýmsi pomyslným „koncem“.  Vzpomínáte si, jak jste ji vnímala vy?

Já jsem si svojí diagnózu přečetla až z dokumentace o přiznání invalidního důchodu. Mísily se ve mně snad všechny negativní emoce od zlosti až po naprostou bezmoc. Jako konečnou jsem ji nejvíce vnímala z ekonomického hlediska. Plný ID ve výši životního minima byl pro mě tenkrát opravdovou stopkou v jakémkoliv snažení o běžný život. Můj pohled se začal měnit postupně až tak za dva tři roky.

Kdy jste se vše rozhodla říct svým blízkým? Jak vlastně reagovali?

S první nedobrovolnou hospitalizací po pokusu o sebevraždu v mých 18 letech jsem nemusela nikomu nic říkat, ale stejně jsem to vnímala i opačně. Je to již dvacet let a mnoho se v oblasti psychiatrické péče změnilo. Tenkrát jsem na sobě vnímala velké stigma díky pobytu v psychiatrické nemocnici. Chyběla mi otevřená komunikace nebo jakékoliv sdílení jak s odborníky, rodinou, tak i ve škole. Tíživé ticho s podtextem, „o tom se nemluví“ bylo pro mě až hmatatelné. Moje bolest duše se hospitalizací nijak nevyřešila, naopak ještě prohloubila a léky ji pouze na krátký čas zakryly.   

Ušla jste kus cesty. Co Vám v životě nejvíce pomohlo vyrovnat se s vaší nemocí?

Můj přístup k životu změnilo těhotenství a nová role matky. Také rozhodnutí změnit ambulantního psychiatra a nastavit si spolupráci tak, aby mi vyhovovala. Nezanedbatelnou roli pochopitelně hrálo i určité finanční zajištění v podobě rodičovského příspěvku. Začala jsem v sobě pěstovat víru a naději v lepší budoucnost pro sebe i dítě. Dálkově jsem si doplnila vysokoškolské vzdělání. Mnoho zranění z dětství jsem si zpracovávala díky studiu etopedie, která řeší problémy v chování u dětí, a také různými kurzy zaměřenými na osobnostní růst a rozvoj. Víru v zotavení mi přinesla i alternativní medicína a skvělý přístup mojí lékařky homeopatky. I díky ní jsem dokázala abstinovat od návykových látek a prožívat radost z obyčejných chvil v životě. Motivaci pomáhat v oblasti duševního zdraví hodně posílily moje negativní zkušenosti se stigmatizací a diskriminací při pokusech zapojit se do běžného života.

Co vám zkušenost s duševním onemocněním do života dala? Co vám naopak vzala?

Mnoho překážek a problémů v životě mi dalo hlubší sebepoznání, radost a touhu v tomto procesu pokračovat. A vzala mi asi mnoho. Ale jediné, co mě stále mrzí, je ztracený čas v době, kdy jsem měla špatně nastavenou medikaci. Z tohoto několikaměsíčního období nemám téměř žádné vzpomínky, nebyla jsem zde se svými blízkými svojí duší.

Pracujete jako peer konzultantka. Zkuste nám popsat vaši pozici. Jak standardně vypadá vás den?

Pracuji na pozici peer konzultanta v CDZ Havlíčkův Brod na půl úvazku, přesto jsem plnohodnotnou součástí multidisciplinárního týmu. Ostatním pracovníkům mohu více přiblížit prožívání lidí s duševními problémy. Pracuji se svojí zkušeností i s dalšími příběhy zotavení. S klienty se setkávám individuálně a s každým je spolupráce velice jedinečná. Účastním se svépomocných skupin Zotavení a Slyšení hlasů, zapojila jsem se do vytváření metodické příručky zotavení. Přispívám k hodnocení služby CDZ pomocí nástroje inspire. A samozřejmě sleduji a alespoň pomocí sociálních sítí šířím průběh reformy psychiatrické péče a destigmatizačních programů.

Jak Vás klienti, se kterými pracujete, vlastně vnímají? Cítíte, že jsou více otevření? Chápu správně, že ví o Vaší zkušenosti s duševní nemocí?

Mohu k nim mít blíž. Už jenom zkušenost s hospitalizací, kterých jsem zažila šest, je určitým způsobem spojující. Prožitek obrovského smutku, naprosté temnoty a bezmoci, se velice těžko sděluje někomu, kdo to neprožil. Klientům nabízím opravdovou empatii a naději do budoucnosti. Přispívám i k pojmenování nestandartních prožitků obyčejnými slovy, protože diagnostika deprese, či její opak mánie, mi moc nepomohlo v tom, jak se sebou pracovat. Když svoje prožívání třeba nazvu „zbožňuji každý svůj nádech a úder srdce“, tak už je to něco, nad čím já mám moc a co mohu ovlivnit. Svoje zkušenosti a životní příběh jsem připravená otevřeně sdílet, ale přesto si chci a potřebuji zachovat svoje soukromí.  A někdy je těžké najít hranici.

Zkuste popsat, jak vy osobně vnímáte roli Centra duševního zdraví v péči o lidi s duševním onemocněním. A vidíte u klientů posuny kupředu?

Osobně vznik center po celé České republice vidím jako stěžejní ve změnách při reformě v péči o duševní zdraví. Rozdíl vnímám hlavně v přístupu a spolupráci s člověkem se zkušeností s duševním onemocněním. Nespolupracujeme s pacientem, ale s člověkem, jeho individualitou, s jeho silnými stránkami, vizemi a sny. Snažíme se o to, aby měl klient život ve svých vlastních rukou a multidisciplinární tým CDZ fungoval jako podpora na cestě zotavení.

Je něco, co byste doporučila lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci jako Vy?

Určitě vyhledat někoho, komu budete důvěřovat a svěřit se s tím, co prožíváte. Být ochotný sdílet, je první krok k nalezení rovnováhy.