Pro klienty, z nichž většina dlouhodobě pobývala v ústavní péči, a kteří zde mohou najít chráněný domov až na osm let, tak jde o zbrusu novou šanci na zapojení se do běžného života. A jde o příležitost, se kterou se nemusí popasovat sami. Symbolicky v domě, který se ještě před nedávnem zdál neobyvatelný a nyní doslova září novotou. I on vlastně dostal v životě další šanci.
„Kromě bytů s vlastním sociálním zařízením i kuchyní, zde klienti mají každý den na dvanáct hodin k dispozici sociální pracovníky. V určené hodiny mimo pracovní dobu pak mohou v případě potřeby volat ještě na krizový telefon. Ten však naštěstí není příliš třeba. Pokud se někdo třeba v noci necítí dobře, většinou na nás počká a pak vše řešíme společně,“ říká vedoucí zařízení, Lucie Henzlová. Ta je spolu s dalšími třemi kolegy připravena pomoci klientům, kteří zde našli nové bydliště.
Bez problémů
A nutno dodat, že v současné době vše klape tak, jak má. Případné obavy veřejnosti z přítomnosti duševně nemocných v ulici se ukázaly jako liché. „O žádných problémech nevím, popravdě jsme prakticky ani nezaznamenali, že tu nějací duševně nemocní bydlí“ říká na ulici žena ze sousedství.
„Každý sociální pracovník má k sobě přiděleny klienty, se kterými postupně zpracovává rehabilitační plán. Zjišťujeme, čeho chce klient dosáhnout, domlouváme se, jak na tom budeme pracovat a podle toho pak společně postupujeme. Jedná se například o nácviky vaření, hospodaření s penězi, hledání práce a podobně,“ vysvětluje Lucie Henzlová.
Pracovníci se s obyvateli domu tedy schází nejen individuálně, ale také hromadně, pokud je třeba se domluvit na nějakém společném tématu.
Zlepšení jsou viditelná
Podle ní jsou už po několika měsících u některých klientů patrná zlepšení. „Zpočátku jsme museli uživatelům služby připomínat třeba braní léků, nyní to již zvládají sami. Čtyři klienti začali pracovat, což je také úspěch, další dochází do sociálně terapeutické dílny,“ dodala vedoucí zařízení, jehož vybavení je stále cítit novotou. Byty uvnitř domu jsou zařízeny moderně a vkusně, bez zbytečného přepychu, ale naprosto účelně. „Zařízení máme kompletní, dokupujeme už pouze drobnosti,“ dodala Lucie Henzlová.
Komunitní chráněné bydlení tedy podle všeho funguje tak jak má. „Líbí se mi tady. Vše je tu pěkné, nové. Je tady klid a pracovníci jsou vstřícní a ochotní. Se vším nám pomáhají,“ říká u kávy jeden z klientů.
Na stavbě a vybavení domu za 13 milionů korun se sedmi miliony podílel Regionální operační program Jihovýchod. Další potřebné finance na opravu domu a jeho vybavení poskytlo město Havlíčkův Brod, Kraj Vysočina a dárci FOKUSu Vysočina.
„Za to patří všem, kdo se na financování podíleli, velký dík,“ zakončila Lucie Henzlová.
Nerad bydlím sám. V novém domově se mi líbí,“ říká klient Komunitního chráněného bydlení
Někdy v pubertě si Břetislav poprvé všiml, že něco asi není v úplném pořádku. Začínal slýchávat hlasy, měl nutkavý pocit o naprosté jedinečnosti své úlohy na světě. „Pak jsem měl určitou dobu klid, ale okolo dvacátého roku věku jsem začal vnímat, že tyto pocity jsou bez vnější pomoci nezvladatelné,“ říká pětapadesátiletý vyučený soustružník, který po čtyři desetiletí bydlel ve Žďáru nad Sázavou.
Doma mu zpočátku nikdo nevěřil, stejně jako jeho nejbližší přátelé. „Nejdříve si všichni mysleli, že chci utíkat před starostmi. Docela je chápu, nikdy předtím se s ničím takovým nesetkali, podobná témata byla ve společnosti tabu,“ říká vysoký chlapík a při rozhovoru pořízeném v jeho novém domově si pohrává s čajovou lžičkou. Břetislav totiž již několik měsíců žije v Komunitním chráněném bydlení v Havlíčkově Brodě. Toto jediné zařízení svého druhu na Vysočině provozuje FOKUS Vysočina a dvanáct klientů, kteří často dlouhodobě pobývali v ústavní péči, tady může až na osm let najít nové útočiště. Břetislav je jedním z nich.
Je tu klid
„Jsem tu opravdu spokojený. Je tady klid a personál je vstřícný a ochotný,“ chválí muž, který už roky bojuje se svojí schizofrenií. Jedním dechem přiznává, že se někdy opravdu necítí dobře. Mívá halucinace nebo pocit, že jej ostatní soustředěně pozorují a slýchává hlasy, které jej urážejí nebo ponižují. „No slušně řečeno mi říkají, že jsem k ničemu. Někdy je to opravdu neodbytné,“ povzdechne si.
Podle Břetislava se v posledních letech vnímání duševních onemocnění většinovou společností rapidně zlepšilo. Zmizelo hodně předsudků, a to i přes nedávný tragický případ ve Žďáru nad Sázavou, kdy nemocná žena zavraždila studenta střední školy. „To samozřejmě nedůvěru mezi lidmi vyvolalo. Mrzelo mě, že z některých reportáží médií se mohlo zdát, že jsou všichni duševně nemocní nebezpeční. To samozřejmě není pravda,“ říká muž, který ve Žďáru nad Sázavou několik desetiletí žil, rezolutně.
Nesmím být pasivní
Během svého života Břetislav pobýval asi desetkrát v jihlavské psychiatrické nemocnici, nejdéle zde strávil zhruba půl roku v kuse. „Bez pomoci ústavní i ambulantní léčby, bych své problémy těžko zvládal,“ dodává. Podle něj je při léčbě a zvládání vlastních problémů důležité nebýt pasivní. „Také jsem míval období, kdy jsem nechtěl nic dělat. Nemocní to možná někdy tak nevnímají, ale už v léčebně jsem byl veden k tomu, abych se snažil něco dělat,“ vysvětluje. A nemusí jít jenom o fyzickou práci.
Obrazy i Deep Purple
Břetislav se proto hodně věnuje malování a jeho půvabné obrazy nyní visí na stěnách jeho v novém domově. V Havlíčkově Brodě také dopoledne dochází do sociálně terapeutické dílny, kterou FOKUS Vysočina provozuje. „Do dílny se těším. Věnuji se práci, ale pak brzy přichází únava, ale to má snad každý, kdo tam chodí. Proto zde mám program na čtyři hodiny. Odpoledne si pak zařizuji svoje osobní věci a odpočívám,“ říká velký fanoušek rockové muziky, na kterém je opravdu po půlhodině hovoru patrná únava.
Právě hudbu, třeba legendární Deep Purple, rád poslouchá při odpočinku ve svém pokoji v Komunitním chráněném bydlení na havlíčkobrodské ulici 5.května. O tomto projektu dostal nový obyvatel domu první informace právě při pobytu v jihlavské léčebně a tuto šanci se rozhodl využít.
A jak se s krátkým časovým odstupem zdá, Břetislav tady našel dobrý domov. Útroby domu jsou příjemně upravené a čisté, na chodbách není žádný shon, usměvaví sociální pracovníci jsou to pro klienty k dispozici dvanáct hodin denně. „Líbí se mi tu. Všichni mi vycházejíc vstříc, mohu s nimi řešit svoje problémy, mám vypracovaný rehabilitační plán, učí mě hospodařit s penězi, jsem v kontaktu s psychiatrem. Smlouvu mám na tři roky, zatím příliš nepřemýšlím o tom, co dál. Mám spolubydlícího, se kterým dobře vycházím a navíc… já nerad bydlím sám, z toho mám úzkosti.“