Můžeme přiblížit, co to vlastně kyberšikana je?
O kyberšikaně mluvíme v okamžiku, kdy do ubližování vstoupí jakákoliv technika a sdělovací média. Patří sem šikana převážně přes sociální sítě, jako je Facebook, Messenger, TikTok, ale i prostřednictvím e-mailu, SMS zpráv a podobně.
Jak se liší od klasické šikany?
Několika základními charakteristikami. Zaprvé, je značně anonymní. Jestliže to dítě budou šikanovat ve škole, tak ví, kdo mu to dělá, na internetu ale oběť vůbec neví, odkud ten útok jde. A to v něm vzbuzuje dva nejhorší pocity, které může člověk pociťovat, a to je bezmoc a nejistota. Jakákoli jistota je totiž lepší než nejistota.
Jak ještě?
Zadruhé, není vázána na místo a čas. Když dítě bude šikanováno ve škole, tak se to pořád děje jen tam a když tam to dítě je. Kyberšikana ho dostihne úplně všude – jde třeba v Pelhřimově po náměstí a přijde mu SMSka, že se nedožije zítřka, otevře doma počítač a je tam další zpráva. Dalším rysem je to, že kyberšikana slouží k pobavení každého. Když oběť budou šikanovat ve třídě, tak se ubližováním baví „jen“ třída. Kdežto v kyberprostoru se pomlouváním a ubližováním oběti baví naprosto každý.
Baví?
Možná to slovo může znít hrůzně, ale je to tak, agresor se vždy baví tím, že jeho oběť trpí.
Má ještě nějaké charakteristiky?
Ano, nedá se zastavit, je to nekonečný proces. Sice můžete požádat správce sítě, aby to, co tam o vás je, stáhl, ale na to budete čekat určitou dobu a uvědomme si, že existuje něco, čemu se říká kyberstopa. To znamená, že i když se to smaže, tak stejně to v nějakém počítači už stažené je. A co je nejzákeřnější, je to, a s tím se setkávám pravidelně, že velice často dochází k přeměně oběti v agresora. To znamená, že oběť začne útoky agresorům vracet, a tím se z ní rovněž stane agresor.
Jaké máte s kyberšikanou konkrétní zkušenosti? Jak agresor postupuje?
Vždy tvrdím, že my - dospělá generace - jsme mílové kroky zpátky za dnešní mládeží. To, co ona na počítačích umí, nikdo z nás nedokáže. A je to jenom proto, že když si dospělý sedne k počítači a má tam začít něco vytvářet, tak se pořád bojí, aby tam něco neudělal. Kdežto děti odmalička jedou systémem pokus-omyl a je jim úplně jedno, jestli se s tím něco stane. A uvědomme si, že i dnešní patnáctiletí jsou počítačové děti, které v tom vyrůstají odmalička. I proto jsou postupy agresorů velice promyšlené a sofistikované a způsoby ubližování poněkud zvláštní.
Můžete to trochu rozvést?
Mluvíme o dvou typech útoků – nepřímých a přímých. Nepřímého útoku se může dopustit takřka kdokoli. Nastává tehdy, když vám někdo o někom něco pošle a vy to přepošlete dál. Vy jste to sice nevymysleli, ale už jenom tím, že to přeposíláte, se dopouštíte jisté formy nepřímého útoku. Ale daleko více je přímých útoků. Existuje například něco, čemu se říká kyberstalking, tedy pronásledování.
Jak si ho mám představit?
Uvedu to na případu jedné mé klientky, která chodí do deváté třídy základní školy. Každý den jí přišlo padesát mailů od neznámých lidí, v každém byl obrázek hřbitova a na něm byl vyznačen hrob, na kterém byl náhrobek s jejím jménem a nápisem „tady budeš do týdne ležet“. Tohle když vám přijde padesátkrát denně a vy nevíte, odkud to jde, to je na zbláznění. Oběti mnohdy začnou trpět až paranoidními představami, stahují se do sebe a začnou u nich vznikat těžké úzkosti, které časem přejdou do deprese.
Jaké další formy kyberšikany máme?
Dále třeba blogování, to znamená pomlouvání na blogu, nebo phishing, tedy kradení hesel. To znamená, že agresoři oběti ukradnou heslo a adresu, například mailovou, a jeho prostřednictvím posílají lidem hanlivé nadávky. Doporučuji v tomto zhlédnout estonský film Zkažená mládež, v němž je to krásně znázorněné. Agresoři dítěti ukradnou heslo a jeho prostřednictvím posílají učitelům hanlivé nadávky. Učitelé za to oběť trestají, ale ta vůbec neví, za co je vlastně trestána. A končí to poměrně drasticky, kdy to oběť nevydrží, vezme doma tátovi pistoli a vystřílí půlku školu. Mimochodem, je to film podle skutečné události.
I díky dokumentu V síti teď společností rezonuje takzvaný kybergrooming…
Ano, jeho cílem je donutit dítě k osobnímu setkání a znásilnit ho. V tom filmu ale trvá docela dlouho, než se oběť s agresorem setká. Já měl i případ, kdy kybergroomerovi stačilo jen sedm hodin, než svou oběť dostal tam, kam chtěl.
Co byste poradil rodičům?
Řeknu k tomu jednu věc. Pro nás je naprosto nepředstavitelné, abychom dvanáctiletému dítěti dali do ruky nabitou pistoli, ale že vlastně počítačem mu dáváme do rukou daleko tvrdší zbraně, než je zmíněná pistole, to vůbec nikdo neřeší. Nehledě na to, že rána od pistole se dá uzdravit, kdežto šrámy na duši, které způsobí kyberšikana, jsou mnohdy neřešitelné a člověk si je nese po celý život.
Daly by se mezi kyberšikanu zařadit i různé internetové výzvy?
Rozhodně. Původně vypadaly tak, že když vás někdo nominoval, museli jste do čtyřiadvaceti hodin vypít na ex velké pivo, natočit se při tom a vyvěsit to na Facebook, a když jste to neudělali, tak vás celý kyberprostor pomlouval. Dnes je to vylepšené, musíte vypít takzvaný koktejl, v kterém je velké pivo, panák vlastní moči, panák rumu a živá rybička. Velice populární je soutěžení v pálení se ledem. Nasypete sůl na kůži, přiložíte led a držíte. Když vydržíte tři minuty, máte spáleninu třetího stupně. Nebudete tomu věřit, zažil jsem to u dítěte v druhé třídě základní školy.
Opravdu?
Ano, byl u mě na vyšetření kvůli něčemu jinému a pořád si stahoval rukáv. Zeptal jsem se ho, co to tam má, a on odpověděl „nic“. Nedal jsem se, trval na svém a uviděl jsem obří jizvu. Když jsem se ho zeptal, co dělal, tak mi odpověděl, že „soutěžil s klukama na fejsu“. A na otázku, co na to říká maminka, odpověděl „ta to neví, ta by mě zabila“. Naprášil jsem to tedy já a když jsem jí to řekl, byla úplně zděšená. Jenže kdo se nepřidá, je v tu ránu outsider a je na internetu pomlouván. Mimochodem, od kolika let mohou být děti na Facebooku?
Od třinácti.
Přesně tak, a proto mě naprosto šokuje, že se nám na Facebooku pohybují klidně i pětileté děti, které ještě neumí ani číst a psát. A nejhorší na tom je, že je tam přihlásila sama máma. Jak pak můžeme chtít, aby dítě dodržovalo nějaká pravidla, když je nedodrží ani sama matka?
Nenahrává tomu i dnešní doba?
Já vím, že děti dnes žijí v počítačové době, ale každý rodič by měl zvážit, kdy svému potomkovi dá do ruky chytrý telefon, tablet či počítač. A když už mu ho dá, tak by měl přesně vědět, na jakých stránkách se pohybuje. Všem rodičům vždy říkám, že za své dítě mají zodpovědnost do osmnácti let, respektive patnácti, a že počítač by měl být třeba v obýváku, aby měli jasný přehled o tom, co jeho dítě navštěvuje za stránky a kolik času na internetu tráví. A jestliže se dítě dopustí nějakého kyberútoku, tak ve své podstatě je k zodpovědnosti hnán především rodič.
Jak by měl rodič v takovýchto situacích postupovat?
Hlavně ať zapomene na to, že to za něj bude řešit škola. Ta do toho může zasáhnout jen v momentě, kdy to půjde přes školní síť. V případě té veřejné, je úplně bezmocná. Takže kdyby se vaše dítě, nedejbože, stalo obětí kyberšikany, tak mu okamžitě poraďte, aby ukončilo komunikaci. Dále pak nic nesmí mazat, všechno musí archivovat. Je to důkazní materiál pro policii. V neposlední řadě pak okamžitě změnit kyberidentitu, čili okamžitě se odhlásit z Facebooku, změnit mailovou adresu a heslo a okamžitě vyměnit SIM kartu v telefonu. A samozřejmě vést dítě k tomu, aby kontakty na sebe dávalo jen lidem, kterým skutečně věří.