Zotavení

Je fajn, když mám kolem sebe lidi, nebo alespoň jednoho parťáka, který mi věří a je se mnou i když padnu na všechny čtyři. Nechci od něj, aby mi odřené koleno pofoukal. Chci, aby tam prostě byl, počkal na mě, než se zvednu.

Cesta, po které jdu. Mohu jít pomalu, rychleji nebo běžet, ale mohu se také zastavovat. Na této cestě vnímám sebe jako jedinečného člověka s vlastními zkušenostmi.

Zotavení vnímám jako individuální cestu, porozumění a sžití se s duševní nemocí.

Zotavení mi v životě pomáhá, když šlápnu vedle…už vím, že je to lidské.

Já zotavení vnímám jako proces, který se děje běžně v každém z nás. Může to být zotavení z rozvodu, z rozchodu, z tragické události, kterou prožijeme, z nemoci somatické nebo duševní. Každý člověk se z něčeho v životě zotavuje. Každý své zotavení vnímá jinak.

Pro mě je zotavení cesta, ne cíl. Není to o tom, že všechno zmizí a už nikdy nebude těžko. Je to o tom naučit se žít sama se sebou – s úzkostí, s bolestí, ale i s nadějí. Zotavení pro mě znamená přijmout, že ne všechno zvládnu hned. Někdy to jde, někdy ne. A obojí je v pořádku. Každý malý krok, každý den, kdy to nevzdám je moje cesta zotavení.

Zotavení je pro mě cesta zpátky k sobě. Znamená to začít znovu věřit, že můj život má smysl – i s těžkostmi. Je to proces, kdy se učím žít tak, jak chci já, ne jak mi diktuje nemoc.