Vladimír se věnuje jezdectví a závodí v disciplíně Paradrezura. Získal dva tituly Mistra České republiky a byl součástí reprezentace pro Mistrovství Evropy 2019. Od svých osmnácti let trpí roztroušenou sklerózou, kvůli které má problémy s chůzí.
Právě on přijal naše pozvání na besedu o jeho inspirativní a nelehké cestě životem. Beseda probíhala v pondělí 13.9. v Chotěboři, a to v rámci Týdnů duševního zdraví.
Vladimíre, naším heslem pro tento rok je „One game, One soul“, tedy propojení duševního zdraví a sportu. Co znamená toto spojení pro vás?
Pokud se dělá sport a dělá se s nějakým výsledkem, tak to hodně posiluje lidskou psychiku. Když jsem poprvé jezdil na koni, tak to šlo pomalu. Prvně se naučím na koni, vyškrábal jsem se na něj zuby nehty, učil jsem se sedět a postupně se motivace hnala dál - naučím ses cválat, naučím se klusat. Postupem se zvyšovali i ty výzvy a mě to přinášelo radost.
O to víc ten sport musí bavit, když máte šikovného parťáka-koně…
S koněm musíme fungovat společně. Kůň je jako vaše druhé „já“! Musíte přijít na stejnou vlnu, spojit se s ním. Ten kůň musí věřit, že víte, co tam jdete dělat. Pokud to nebudete vědět, bude řídit on vás, a to je nebezpečné.
Za všemi úspěchy stojí náročná cesta s handicapem, jak jste překonal překážky? Vaše motto je „To nezvládnu-uhni“. Jak namotivovat lidi?
Lidé říkají, že sport je otázkou peněz a když je nemají, tak to nepůjde. Člověk ale nepotřebuje mít peníze. Potřebuje mít vůli, potřebuje mít inspiraci a jít! Já to slýchám často i od zdravých lidí: „Nemůžu to dělat, protože si musím nejdřív zařídit tohle a támhleto. Až teprve budu mít všechno, tak pak teprve začnu dělat něco, co mě baví!“
Čím si to vysvětlujete?
Člověk si nedokáže vážit života, dokud o něj nepřijde. Nedokáží si vážit maličkostí… Potřebují mít zbytečnosti, miliony, ale ty miliony vás neudělají šťastnými. Kolikrát zdraví člověk nedovede to, co já. Lidé se také bojí neúspěchu. Neúspěchem není selhaní, ale vůbec to nezkusit! Kdo se naučí prohrávat, teprve pak může vyhrát. Každou chybou se člověk učí.
Moje krédo je „jdu proti tomu, čeho se bojím“. Mám strach z výšek, tak jsem si byl skočit z letadla a než jsem vyskočil, tak jsem si v duchu říkal, co jsem to vymyslel a že neskočím. Ale nakonec ten skok byl nádherný. Později jsem jen přemýšlel kdy si půjdu skočit znovu. Strachu musí člověk čelit – žijeme jen jednou a strach je jenom v nás.
Odrazoval vás někdy někdo – říkal, že to nedokážete?
Ve škole mi říkali „ty sportovec nebudeš“. Já jsem tvrdohlavý člověk, když mi někdo řekne, že to nejde, tak já říkám: Já vám to ukážu.
Pracujete na záchranné stanici Pavlov, kde se staráte o zraněná volně žijící zvířata. Jaké to je?
Práce v záchranné stanici mě naučila, že zvířata v přírodě, když mají handicap, nemají přístup: „Oplakejte mě a všichni se o mě starejte“. Ale: „Mám handicap a musím na tom pracovat, když ho budu ukazovat, tak mě predátoři sežerou.“
Poslední otázka na závěr. Co je smyslem vašeho života?
Mým cílem je inspirovat lidi, aby se nevzdávali svých snů. Žádná nemoc vám nemůže zablokovat životní plány. Baví vás to, chcete to? Tak běžte do toho!
Vladimíre, moc děkujeme za krásná slova a vaši radost kterou přinášíte.
Ať se vám daří i nadále.
Realizaci Týdnů duševního zdraví podpořilo město Chotěboř.
